Za spílání zfanatizovaných sudeťáků jsme utíkali k poslednímu vlaku jedoucímu do vnitrozemí

Narodil jsem se v České Lípě roku 1930. Do školky chodily české i německé děti společně a bez jediného rušivého jevu. Naše česká učitelka se chovala ke každému z nás naprosto stejně. I mimo školu jsme si všichni hráli společně. Dnes už nevím, jak jsme se dorozumívali.

Ani když jsem začal chodit do české školy, která byla postavena v roce 1932, nedocházelo kromě běžných klukovských šarvátek k žádným závažnějším incidentům. Navštěvovali jsme i různé slavnosti, ať již byly pořádány českou či německou částí obyvatelstva.

My, Češi, jsme se scházeli na sokolském hřišti a Němci pak na „Ptačí louce“. Do nedalekých Holan na slavnosti pořádané německými antifašisty jsme chodili průvodem společně. Také tatínek jako strojvedoucí ČSD neměl připomínek k chování ostatních zaměstnanců německé národnosti.

Vše se změnilo po projevu Konráda Henleina. Ten dokázal sudetské Němce tak zfanatizovat, že se pro nás, Čechy, stal život v pohraničí téměř nesnesitelný. Došlo i k pořezání naší „lípy svobody“. Cesta do školy a zpátky domů byla pro nás čím dál tím větším rizikem, že při ní utržíme nejeden šrám.

Také otec to ve službě neměl nijak lehké. Z německých přátel se najednou stali nepřátelé. A pak přišla chvíle, kdy jsme museli náš právě dostavený rodinný domek narychlo opustit. Mohli jsme sebou vzít jen něco málo věcí, jež se vešly do malého vozíku. Za spílání zfanatizovaných sudeťáků jsme utíkali k poslednímu vlaku jedoucímu do vnitrozemí. Za zanechaný majetek jsme žádnou náhradu nikdy nedostali. Jaroslav Anders, tehdy Česká Lípa